Jsme spolu dva měsíce, bráchové se maj radši a my je máme nejradši (když spinkaj).
Všechno je velmi intenzivní, režim nemáme už vůbec žádnej a máme se skvěle. Fakt. Nekecám.
Zrovna před chvilkou jsem úspěšně uložila oba dva Óčka k poobědovému spánku (jsou tři a obědváme v jedenáct, z čehož vyplývá, že čas nám starosti nedělá).
Je to takovej ten pocit zoufalství, kdy vidíte, že jedno dítě už hrozně nutně potřebuje spát, leč to druhý zrovna brečí/krmí se/říhá/blinká.
Takový to napětí jak to dopadne, když už se vám podaří oba dva ztišit a uložit ke spaní.
Takovej ten pocit, kdy z jedný strany vám do ucha dudlá mladší nemluvně, tajíte dech a přejete si, aby teď hlavně nezačalo brečet. Z druhý strany vám špikuje mozek skrz naskrz mega hlasitý dudlání staršího mluvněte (ano, dudík bude používat zřejmě až do odjezdu na internátní školu), a vy slyšíte, jak už pomalu upadá do spánku, i když se tomu ještě trochu brání.
Takovej ten krásnej pocit (vítězství), když oba dva najednou usnou a vypadaj tak krásně nevinně.
A vám mezitím šedou kůru mozkovou prostupuje dudlavé cuc cuc cuc cuc cuc...
Žádné komentáře:
Okomentovat