Dva týdny

Dva týdny jsme čtyři, týden jsme spolu. Tři Óčka, jedno Káčko.
Hodně jíme, snažíme se spát, snažíme se sžívat. Je to náročné a přesto moc krásné.

Ovlivněna mateřskými blogy a matkami v mém okolí, kde vřelé přijetí nového bratříčka či sestřičky je samozřejmostí a zcela běžnou praxí, předpokládala jsem, že i pan Ó přijme bráchu s otevřenou náručí, úsměvem na tváři a pugétem karafiátů. K mému překvapení se úsměv na tváři konal jen chvíli.
Když to hodně zjednodušším, první tři dny Ó dělal, že to nové malé novorozeně vůbec nevidí a neslyší. Poté se o něj začal trochu zajímat, například tím, že se přidával k jeho brekotu a vyjadřoval tak solidaritu s jeho starostmi. Včera zcela nečekaně přišel pokus o navázání intimnějšího vztahu pusinkou na dobrou noc, tedy velký obrat k lepšímu (posléze jsem se dozvěděla, že k pusince pana Ó instruovala babička, takže je možné, že jen plnil její přání :D).  Dnes jsem si dosyta užila onen výše popisovaný solidární duo brekot, ale i něžné tendence ku sbližování a letmý polibek na dobrou noc.

Po týdnu tedy již vidím jasné světýlko na konci tunelu a vím, že to bude jenom lepší a že Ó a Os budou velcí přátelé.

Neděle. Pan Ó byl na rekreaci u babičky, pan Os si vyjel na výlet do kavárny. Prospělo to všem zúčastněným. 

Tři Óčka

Rok se s rokem sešel a je nám zase o rok víc. A je nás o jednoho víc. Máme se OOOK. Máme se, Oldřich, Oldřich, Oskar a Kateřina. Takhle pěkně.

V návaznosti na předchozí spací článek tu mám inspiraci na spaní těch nejmenších.
Dobrý základ je dětská postýlka. Já si tu naši vyaukrovala před dvěma lety, je to obyčejná ikea postýlka, která je neobyčejná tím, že je o pět centimetrů kratší. Původním majitelům se zřejmě celá nevešla do ložnice, a bojovali o každý centimetr, tak jako my.
Nu a protože jsme obývali garsonku a vysunovací postel, bylo potřeba, aby postýlka byla také co nejvíc mobilní. Nechala jsem si k ní tedy přidělat kolečka, což byla jedna z prvních vychytávek.

Když byl první pan Ó na světě, zjistili jsme, že bude dobré tu a tam postýlku umístit do zvýšené polohy. Asi jako každý jsme to nejprve řešili vypodložením jedné strany knihami (zjistila jsem, že nejčastěji používaný je slovník angličtiny a němčiny), my měli pod jednou nohou Idiota, neb nevlastníme německý slovník, a pod druhou anglický slovník.
Brzy se mi knižní vypodložení přestalo zamlouvat, kolečka po knihách klouzala a ničila je. Vyrobila jsem si tedy speciální klínky ze starých krabic z vlnité lepenky. Nařezala jsem si čtverce, které jsem k sobě slepovala obyčejným herkulesem a do posledních dvou vrstev jsem ve čtverci vyřízla ještě malý čtvereček pro lepší ukotvení koleček postýlky. Jak je vidět, klínky pěkně slouží dodnes.

Výbornou uspávací vychytávkou je houpačka vyrobená z šátku na nošení. Tenhle nápad jsem okoukala kdesi na internetech, s panem Ó jsme ho moc nestihli využít, protože byl už poměrně velký a spíš už ho bavilo skákat z houpačky ven po hlavě. Nyní jsem houpačku testovala na panu Oskárkovi, a ano, líbí se mu to a uspí ho to, když má nějaký smutek, nebo bříškabol.

Postýlku tedy využíváme více způsoby, houpačka je zavěšená stále, a tak zároveň slouží jako stínidlo před světlem, když pan Os zrovna spinká standardním způsobem na matraci. Součástí postýlky je samozřejmě i mrakomantinel, který momentálně slouží hlavně jako kojící polštář. Pana Ose hlídají dvě velryby, za které tímto děkujeme tetě Evženii. (K sehnání jsou zde: http://www.fler.cz/raphlstore)
Tak hezké sny!