Kateřina v akci

Dle nadpisu by se mohlo zdát, že stále něco dělám, peču, vyrábím, šiju... To všechno bych moc ráda dělala, ale to by každý den musel mít svůj klon a víkend by trval čtyři dny.

Aktivit vyjímajících děti (ano, opravdu je oba dva z celého srdce miluji, ale známe to... někdy je jich trochu moc) za posledních pár měsíců nebylo mnoho, trocha sladkého pečení, několik návštěv kavárny, pár volných půldní jako stvořených k umytí podlahy v kuchyni a přišroubování poliček do skříně.

Stále, velmi zodpovědně, každý den, pokouším se ukořistit si aspoň kousíček volného času pro sebe (= na šití a pečení), a využívám pro to všechny dostupné pomůcky a vychytávky, které v různý čas a na různých místech různě fungují, případně nefungují. Vlastním k těmto účelům 4 kočárky, 2 houpací vaky na gumě, a tři různé šátky/nosítka. (Některé z těchto potřeb mám v zápůjčce, a proto tímto děkuji a blahořečím ony dobrodince, díky kterým mám každý den naději, že něco vytvořím.)

Nejnapínavější část dne přichází po obědě, kdy se zatajeným dechem, plna očekávání doufám v to, že dnes je ten den,  kdy oba dva chlapečci usnou, a já si uvařím svůj oblíbený darjeeling, zapíchnu špendlíček do látky a rozezvučím motory šicích strojů...

A poté plna nadšení a odhodlání nevzdat to a bojovat další den, plním kyblíček pískem a nakládám kameny do náklaďáku, kterým je převážím na druhý konec pískoviště, kde na ně čeká bagr...

Čtenářské okénko

Co teď nejvíc čteme?

Pan Ó je docela velký čtenář, bezkonkurenčně nejradši má knížku, kterou dostal od své tety.
Jmenuje se Svět naruby a fakt je tam všechno obráceně.
Knížku vydalo nakladatelství Baobab, což už je samo o sobě dobrá volba, není v ní žádný text, a jsou v ní super ilustrace od německého výtvarníka a ilustrátora, který si říká ATAK (Hans Georg Barber).

To je ona, je skvělá, a i když už jsem si všechno prohlídla nejmíň milionkrát, pokaždé najdu ještě něco vtipného. 

Tohle je nejoblíbenější stránka pana Ó.

A tohle je moje nejoblíbenější stránka.

A co čtu já?

Svět naruby, samozřejmě. A taky Ditu P.. Tu mi donesl Ježíšek pod stromeček. Zatím (a opakovaně) jsem podle ní dělala pečené kuře, protože mě překvapivě zaujal recept složený ze čtyř surovin... A jak to u Dity chodí, kuře je skvělé (to dělá ta hromada másla) a já na něm nejvíc miluju právě tu kuřecí šťávičku, které je hodně, a když zbyde, uvařím těstoviny tak, aby byly tvrdší, a v tý štávičce je nechám pěkně dojít.

Jedno kuře se nám zrovna peče v troubě, takže jestli zbyde sosík, udělám si večer nudle, a k nim si pustím nový díl Deníku Dity P.

Krásně udělaná knížka, stejně jako první díl.

Pečené kuře, naše oblíbené.

Rodinný snímek

Sociální sítě (aspoň ty moje) se poslední dobou hemží těhotenskými snímky, newborn fotografiemi, rodinnými fotografiemi a psími a zvířecími profi snímky. Je to moderní, je to hezké a já to chci taky.

Na focení jsme trochu dřeváci, z vlastní svatby máme jen pár snímků, z prvního těhotenství nemám foto žádné, a z druhého jen v zimní bundě.
Možná proto jsem se rozhodla, když už jsme takhle pěkně čtyři, nechat si také vyrobit krásné snímečky do rodinného alba.

Povšimněte si sladěných tepláčků, které jsem v potu tváře dnem i nocí vyráběla.

Naši dřevitost vykompenzovali pózující ratolesti. O tom starším již dlouho víme, že mu záře fotoaparátů dělá dobře, ten mladší se projevil také jako přirozený talent. Takže možná, až budu starou babičkou, nejen že si budu prohlížet na fotkách, jak nám to tehdá slušelo, ale třeba si budu lebedit v domku u pláže pořízeném z tučných výdělků našich chlapců z modelingu :)

Pan Os a pan Zajíček (děkujeme tetě Kláře)

Zde bych ráda upozornila na to, že proužkovaná froté mikinka se dochovala ještě po mně.

Tímto velmi děkuji Adéle, za pěkné dopoledne a krásné fotografie. Mrknout na její portfolio můžete zde: https://www.facebook.com/AdellePhoto

Dva měsíce

Oloušku, jak se má Oskárek? Brečí.
Jsme spolu dva měsíce, bráchové se maj radši a my je máme nejradši (když spinkaj).
Všechno je velmi intenzivní, režim nemáme už vůbec žádnej a máme se skvěle. Fakt. Nekecám.

Zrovna před chvilkou jsem úspěšně uložila oba dva Óčka k poobědovému spánku (jsou tři a obědváme v jedenáct, z čehož vyplývá, že čas nám starosti nedělá).

Je to takovej ten pocit zoufalství, kdy vidíte, že jedno dítě už hrozně nutně potřebuje spát, leč to druhý zrovna brečí/krmí se/říhá/blinká.
Takový to napětí jak to dopadne, když už se vám podaří oba dva ztišit a uložit ke spaní.
Takovej ten pocit, kdy z jedný strany vám do ucha dudlá mladší nemluvně, tajíte dech a přejete si, aby teď hlavně nezačalo brečet. Z druhý strany vám špikuje mozek skrz naskrz mega hlasitý dudlání staršího mluvněte (ano, dudík bude používat zřejmě až do odjezdu na internátní školu), a vy slyšíte, jak už pomalu upadá do spánku, i když se tomu ještě trochu brání.

Takovej ten krásnej pocit (vítězství), když oba dva najednou usnou a vypadaj tak krásně nevinně.

A vám mezitím šedou kůru mozkovou prostupuje dudlavé cuc cuc cuc cuc cuc...

Dva týdny

Dva týdny jsme čtyři, týden jsme spolu. Tři Óčka, jedno Káčko.
Hodně jíme, snažíme se spát, snažíme se sžívat. Je to náročné a přesto moc krásné.

Ovlivněna mateřskými blogy a matkami v mém okolí, kde vřelé přijetí nového bratříčka či sestřičky je samozřejmostí a zcela běžnou praxí, předpokládala jsem, že i pan Ó přijme bráchu s otevřenou náručí, úsměvem na tváři a pugétem karafiátů. K mému překvapení se úsměv na tváři konal jen chvíli.
Když to hodně zjednodušším, první tři dny Ó dělal, že to nové malé novorozeně vůbec nevidí a neslyší. Poté se o něj začal trochu zajímat, například tím, že se přidával k jeho brekotu a vyjadřoval tak solidaritu s jeho starostmi. Včera zcela nečekaně přišel pokus o navázání intimnějšího vztahu pusinkou na dobrou noc, tedy velký obrat k lepšímu (posléze jsem se dozvěděla, že k pusince pana Ó instruovala babička, takže je možné, že jen plnil její přání :D).  Dnes jsem si dosyta užila onen výše popisovaný solidární duo brekot, ale i něžné tendence ku sbližování a letmý polibek na dobrou noc.

Po týdnu tedy již vidím jasné světýlko na konci tunelu a vím, že to bude jenom lepší a že Ó a Os budou velcí přátelé.

Neděle. Pan Ó byl na rekreaci u babičky, pan Os si vyjel na výlet do kavárny. Prospělo to všem zúčastněným. 

Tři Óčka

Rok se s rokem sešel a je nám zase o rok víc. A je nás o jednoho víc. Máme se OOOK. Máme se, Oldřich, Oldřich, Oskar a Kateřina. Takhle pěkně.

V návaznosti na předchozí spací článek tu mám inspiraci na spaní těch nejmenších.
Dobrý základ je dětská postýlka. Já si tu naši vyaukrovala před dvěma lety, je to obyčejná ikea postýlka, která je neobyčejná tím, že je o pět centimetrů kratší. Původním majitelům se zřejmě celá nevešla do ložnice, a bojovali o každý centimetr, tak jako my.
Nu a protože jsme obývali garsonku a vysunovací postel, bylo potřeba, aby postýlka byla také co nejvíc mobilní. Nechala jsem si k ní tedy přidělat kolečka, což byla jedna z prvních vychytávek.

Když byl první pan Ó na světě, zjistili jsme, že bude dobré tu a tam postýlku umístit do zvýšené polohy. Asi jako každý jsme to nejprve řešili vypodložením jedné strany knihami (zjistila jsem, že nejčastěji používaný je slovník angličtiny a němčiny), my měli pod jednou nohou Idiota, neb nevlastníme německý slovník, a pod druhou anglický slovník.
Brzy se mi knižní vypodložení přestalo zamlouvat, kolečka po knihách klouzala a ničila je. Vyrobila jsem si tedy speciální klínky ze starých krabic z vlnité lepenky. Nařezala jsem si čtverce, které jsem k sobě slepovala obyčejným herkulesem a do posledních dvou vrstev jsem ve čtverci vyřízla ještě malý čtvereček pro lepší ukotvení koleček postýlky. Jak je vidět, klínky pěkně slouží dodnes.

Výbornou uspávací vychytávkou je houpačka vyrobená z šátku na nošení. Tenhle nápad jsem okoukala kdesi na internetech, s panem Ó jsme ho moc nestihli využít, protože byl už poměrně velký a spíš už ho bavilo skákat z houpačky ven po hlavě. Nyní jsem houpačku testovala na panu Oskárkovi, a ano, líbí se mu to a uspí ho to, když má nějaký smutek, nebo bříškabol.

Postýlku tedy využíváme více způsoby, houpačka je zavěšená stále, a tak zároveň slouží jako stínidlo před světlem, když pan Os zrovna spinká standardním způsobem na matraci. Součástí postýlky je samozřejmě i mrakomantinel, který momentálně slouží hlavně jako kojící polštář. Pana Ose hlídají dvě velryby, za které tímto děkujeme tetě Evženii. (K sehnání jsou zde: http://www.fler.cz/raphlstore)
Tak hezké sny!